SVĚT LEIBNIZOVA MYŠLENÍ

Joseph Moreau: Svět Leibnizova myšlení

Vážení přátelé, dostal jsem za úkol napsat referát o první části knihy Josepha Moreaua „Svět Leibnizova myšlení“, a to od strany 7 až po stranu 65. Uvedené strany zahrnují stručný Úvod ke knize, nazvaný „Původ a ráz Leibnizovy filosofie“ a Část první, nazvanou „Filosofie Leibnizova mládí“, dále pak rozdělenou na kapitoly „Leibnizovy první metafyzické pokusy“, „Kontinuum a pohyb“, „Matérie a duch“ a „Universální harmonie“.

Kniha obsahuje dále ještě Část druhou „Hledání nástrojů a prohloubení nauky“ a Část třetí s názvem „Konečná syntéza“, - tyto kapitoly nebudou obsahem mého referátu.

Kdo to byl Joseph Moreau. Byl profesorem filolosofie na francouzské univerzitě v Bordeaux, žil v létech 1900 až 1988 a věnoval se především klasické řecké a helenistické filosofii a též osvícenské filosofii Rousseaua, Spinozy, Leibnize a Kanta. Kniha o Leibnizovi, v originálu L´univers Leibnizien, vyšla ve Francii v roce 1956, znovu pak roku 1987 a u nás v roce 2000.

Nejdříve několik slov o německém filozofovi Leibnizovi. Žil v letech 1646 až 1716, byl význačný filozof a také matematik. Byl zastáncem racionalismu, zároveň však kritik Descartova a Spinozova pojetí substance, místo níž klade tzv. monády, což jsou podle něho jednoduché, nedělitelné a oduševnělé jednotky, obdařené vnitřní silou. Nejvýše stojí božská monáda, která zajišťuje vzájemný soulad ostatních monád, které jsou navzájem vůči sobě uzavřené. V noetice se snažil překlenout rozdíl mezi racionalismem a empirismem. Zabýval se dále problémem teodiceje: tento svět je nejlepší z možných, přičemž Bůh zlo nestvořil, ono je nutnou podmínkou cesty k dobru a dokonalosti. Jako matematik rozpracoval kombinatoriku a teorii infinitezimálního počtu. V rukopise zůstaly jeho úvahy o logice. Hlavním jeho dílem je „Monadologie“.

Úvod

Původ a ráz Leibnitzovy filosofie

Autor říká,že Leibnizův přístup je radikálně odlišný od Descartova kritického realismu či Spinozova ontologického dogmatu. Přisuzovaný mu leckdy archaický přístup se vysvětluje okolnostmi, jak dospěl k filosofii. Na univerzitě, kam vstoupil v patnácti, se mu dostalo scholastického vzdělání. Předtím hodně četl antické spisy z otcovy knihovny. Studoval též díla Bacona, Keplera, Galilea a Descarta. Na universitě v Jeně studoval matematiku. Obeznámil se s díly Hobbese a s epikurejskou filosofií.

V době Leibnizova mládí nedosáhla ještě na německých universitách hlubšího vlivu karteziánská filosofie a vědecký mechanismus nastolený Gassendim a Descartem vnímal Leibniz jako odklon od scholastiky a jako renezanci filosofie a příklon k antice. Už ve svých devatenácti letech má budoucí filosof úmysl sblížit reformovanou a tradiční filosofii s mechanistickým výkladem světa a odstranit protiklad mezi vírou a výkladem přirozených vlastností těles z mechanistického hlediska.

V roce 1668 ve svém prvém spisku určeném veřejnosti, tvrdí, že mají-li se vyložit tělesné fenomény, nelze se obejít bez netělesného principu, totiž Boha. Jeho filosofie se rodí z reakce náboženského vědomí na vědecký mechanismus. Po celou svou vědeckou dráhu bude Leibniz usilovat o rozvinutí systému, v němž jsou principy mechanistického výkladu podřízeny finalistické metafyzice, kde se kombinace pohybů a tvarů řídí požadavky odpovídající formám, a kde se zákony mechaniky jeví jako výraz spirituálního dynamismu.

Leibniz nehledá jako Descartes pravdu, jeho filosofie je obranou pravdy. Stejně jako tradiční filozofie vzchází jeho filosofie od věcí stvořených, nikoliv od ducha či Boha. Bůh je pro něho vrcholem, ke kterému je třeba dospět. Nesestupuje k počátku, k principům poznání, míří k encyklopedické konstrukci, kde naleznou své místo rozličné vědecké tendence (mechanismus a dynamismus), ale také veškeré činnosti lidského ducha (jako náboženství, mravnost, politika a filosofie). Snaží se o syntézu.

Dospěje k svým cílům až poté, co vyznačí nedostatky karteziánského mechanismu, rozpracuje pojem živé síly a objeví infinitezimální počet. Provádí bádání na poli matematiky a dynamiky. V době pařížského pobytu v letech 1672 až 1678 dosáhne rozhodujících výsledků. Dává svému metafyzickému dynamismu dokonalý výraz a ukazuje na něm základ mechanické fyziky. V té době se dostává do styku s Melabrancheovým okasionalismem, více je však ovlivněn Spinozou. Zde se dá posoudit Leibnizova originalita z jeho prvních náčrtů jeho systému, i z jeho myšlenkových vyjádření, která předcházela jeho velkým logickým i matematickým objevům. Sám filosof své rané tápání, práce a myšlenkové postoje později kladně oceňuje. Z nich pak vychází dál a výš. A asi je nikdy zcela neopouští.

Část první

Filosofie Leibnizova mládí

I. Leibnizovy první metafyzické pokusy

Ve svém raném díle Confessio naturae contra atheistas filosof v souhrnu tvrdí, že metodou vědeckého výkladu by měl být mechanicismus, nelze však vycházet pouze z materialistické metafyziky. K vymezení definice tělesa nestačí pouhá jeho přirozenost. Definice tělesa obsahuje dva prvky – prostor a existenci. Z povahy těles, t.j. z rozlehlosti, jenž je všem tělesům společná, nelze vyvodit důvod žádného určitého tvaru, ani velikosti. K existenci v prostoru se váže pohyb. Pojem prostoru zahrnuje výlučně možnost pohybu – t.j. pohyblivost, nikoliv pohyb skutečný. Kromě primárních kvalit (tvaru, velikosti, pohybu) Leibniz zkoumá vlastnost tělesa – soudržnost. Soudržnost je princip, z něhož lze vyvodit předně odpor tělesa vůči pohybu (setrvačnost), dále tuhost (tvrdost, skupenství atd.), konečně ohebnost (pružnost).

Primární kvality ( tvar, velikost, pohyb) se nedají dedukovat z tělesné přirozenosti, je nutno uvažovat i netělesný princip. Tento netělesný princip musí být jedinečný, protože tělesa nepřijímají pohyb každé z jiného netělesného principu, dále rozumný, aby mohl volit mezi rozmanitostmi velikostí, tvarů a pohybů, moudrý, protože volí to nejkrásnější uspořádání a také mocný, aby je mohl uskutečnit. To vše může pouze netělesná bytost, tedy Duch, t.j. Bůh.

Tento svůj theistický závěr bude pak Leibniz dále neustále rozvíjet. Opírá se hlavně o zamítnutí veškeré spontaneity v tělesech. Podle něho mechanistický výklad sice vyžaduje prvotního transcendentního hybatele, ale vylučuje z těles veškerou vnitřní dynamiku. Ve  Dopise Thomasiovi z roku 1699 řadí mezi reformované filosofie všechny, které přijímají pravidlo, že nebudou v tělesech nic vysvětlovat jinak než skrze velikost, tvar a pohyb. Na tom se shodnou jak karteziáni, kteří straní plnému prostoru tak atomisté, kteří straní prázdnému prostoru. Hlavní spor Leibnize s Descartem tkví v pojetí látky (matérie). Prvotní látka se podle Leibnize neredukuje na rozlehlost, k ní je třeba připojit tzv. antitypii, čili neprostupnost. Předmět, který vidíme a zároveň cítíme hmatem, takže zakoušíme jeho antitypii, nazveme tělesem.

Prvotní látka, která vyplňuje svět, přijímá pohyb a tímto pohybem se v ní mohou rozlišit části a tělesa se mohou ustavit v jejich rozličných formách. Definovaný pohyb jakožto princip rozdělenosti a určenosti tělesa tak objasňují veškeré změny, růst, zmenšování, vznik a zánik těles. Aristotelovská fyzika sice v jistém smyslu přiznává prvenství místnímu pohybu, ale nehodlá na něj převádět všechny druhy změny.

Theologie či metafyzika pojednávají o působící příčině, morální filosofie o účelu, matematika o formě, fyzika má za předmět látku i její jedinou afekcí, která v ní vzniká souběhem ostatních příčin a jíž je pohyb. Látce samé totiž pohyb nenáleží, principem pohybu je pouze Duch – pohybuje materií, aby jí vtiskl formu.

V Dopise Thomasiovi se ještě nohlašuje originální syntéza, kterou se pod záštitou theismu Leibnizovi podaří vytvořit mezi mechanicismem a dynamismem. Spíše se zde vymezuje stanovisko mezi kartesianismem, pokusem o reformu geometrického mechanicismu odmítnutím ztotožnění matérie s rozlehlostí.

II. Kontinuum a pohyb

Podobně jako Descarta je i u Leibnize prostor pouhé matematické jsoucno, které má pouze tři rozměry. Materii kromě rozlehlosti či matematického bytí přísluší i bytí fyzikální, jež vykazuje neprostupnost a pohyblivost. V díle Hypothesis nova z roku 1671 chce ukázat, že že většina přirozených fenoménů vzniká skrze příčiny, které lze vyvodit na základě jediného univerzálního pohybu. Spis se skládá ze dvou částí, a to z Teorie konkrétního pohybu a z Teorie abstraktního pohybu.

Hlavní obtíž studia pohybu je v jeho kontinuální povaze. Zpočátku Leibniz

přijal přesvědčení, že kontinuum se skládá z  jednotlivých bodů a pohyb je přerušován pauzami. Později si uvědomil, že tato drobná přerušení by znamenala rozbití kontinuity pohybu.V Teorii abstraktního pohybu tvrdí, že v prostoru či v tělese každá část kontinua musí mít menší stejnorodé části a definuje kontinuum nekonečnou dělitelností těchto částí. Dle Leibnize existují indivisibilia (nedělitelné složky) či inextenza (nerozlehlé složky), bez kterých si nelze představit začátek ani konec tělesa ani pohybu. Posléze použije thezi a antithezi a tvrdí, že minima, nedělitelné složky zároveň existují i neexistují. A bod je jím charakterizován v poměru k rozlehlosti, není to poměr nuly ke konečné velikosti, ale poměr jednotky k nekonečnu, číselně nestanovitelný.

O pohybu a čase Leibniz tvrdí, že je taky kontinuální. Definuje nedělitelnou složku pohybu, která je pro pohyb totéž co pro rozlehlost bod a pro čas okamžik a nazve jí conatus, spění. Protože se změnou rychlosti tělesa se mění i spění, musí se měnit velikost bodu, zatímco okamžiky zůstávají navzájem stejné. V podstatě je tu podávaná geometrická definice pohybu oproštěná od dynamických úvah. Jednoduše řečeno, pohyb není síla, ale rychlost spolu se směrem pohybu. Obtíže vzniklé takovýmto definováním Leibnize nutí chápat spění jako duchovní sílu.

Dále velký filosof probírá setkání těles, nárazy, zastavení, změny směru, změny rychlosti po nárazu. Tvrdí například že úhel odrazu se nerovná úhlu dopadu, ale že je menší z obou je doplňkem dvojnásobku druhého. Takto nastolené zákony teoretického abstraktního pohybu jsou ale v rozporu se smyslovým vnímáním. Rovnost úhlů dopadu a odrazu je však nutnou podmínkou, což později Leibniz využije pro nastolení zákonů optiky. Samozřejmě toto platí pro tělesa definovaná jako dokonalá, reálná tělesa projevují určitou pružnost. Setrvačnost po nárazu vysvětuje vnitřní diskontinuitou tělesa, která spolu s pružností mu umožňuje zahladit rozpory mezi pohybem abstraktním a konkrétním. Jednoduchost, vhodnost a finalita těles jsou řízeny Božím konáním, který na základě nutných zákonů geometrie uvádí vesmír ve skutečnost.

V díle Hypothesis physica Leibniz se věnuje úloze tzv. éteru, hybného prostředku světla. Prvotní porušení stejnorodosti světa zavedené Bohem spočívalo v tom, že rotačním pohybem kolem osy odlišil sluneční glóbus jako světelný zdroj od zeměkoule. Částečky éteru zasahují zeměkouli a způsobují diferenciaci země, vzduchu a vody. Hypotézou éteru objasňuje Leibniz pružnost, vnitřní diskontinuitu těles, tíhu. To vše mu dovoluje přejít od zákonů abstraktního pohybu k zákonům pohybu konkrétního, který se stává znakem moudrosti Boha-geometra, nutného duchovního principu, který vládne vesmíru.

III. Matérie a duch

Leibniz tvrdí, že tuhost čili soudržnost tělesa, kterou s toto staví proti tomu, aby jím cokoliv prošlo, má těleso díky pohybu. Matérie – prvotní látka v klidu není ničím a neliší se od prázdného prostoru. Neprostupnost, jíž se matérie liší od prázdna, se projevuje odporem na omak a nemožností, aby dvě tělesa zabírala totéž místo, z čehož vyplývá, že narazí-li jedno na druhé, to se přemístí. Neprostupnost dle Leibnize je tedy geometrická vlastnost, dle níž rozlehlost není pomyslným pojmem. Tuhost a neprostupnost tělesa se získává jedině z pohybu. Z toho plyne, že tuhost tělesa je tím větší, čím větší je rychlost pohybů. Dále, jelikož rychlost tělesa nezná maximum, neexistuje ani absolutní tvrdost. Na druhé straně neexistuje ani těleso dokonale kapalné, protože propadem rychlosti tělesa k nule, by se kapalina stala nikoliv dokonalou tekutinou ale prázdnem.

Takže veškerá potence v tělese podle Leibnize záleží na rychlosti. Spění, o kterém už jsme mluvili není dle něho síla, ale rychlost. A když nedokáže definovat spění jako mechanickou sílu, pak ji definuje jako sílu duchovní.

Leibniz chápe první matérii jako plné prostředí, reálné a nehybné místo které je totožné s prostorem, obdařené pouze rozlehlostí, a to bez tuhosti, kterou získává až pohybem. Vzniká tedy otázka, jak začíná samotný pohyb.

Původně definoval Leibniz pohyb jako změnu místa v reálném prostoru. Později uvádí, že cokoliv je v pohybu reálné a absolutní, nespočívá v čisté mechanice, ale v samotné hybné potenci, bez níž by zanikl absolutní i reálný pohyb. Určení této hybné potence hledá mimo rozlehlost a dochází k názoru, že pokud je princip pohybu absolutně nerozlehlý, musí být principem pohybu v prostoru nedělitelné ono spění.

Toto byly úvahy týkající se toho, jaký odpor by vůči pohybu mohla vytvářet nehybná překážka.

Nyní se budeme zabývat pojmem bodu. Ten je podle Leibnize nedělitelný a nerozlehlý, ale ne proto, že by byl bez částí, ale proto, že jeho části neodlučuje žádná vzdálenost. Při pohybu tento nedělitelný bod nezabírá jediné místo, protože tak by byl nehybný. Zabírá tedy v okamžiku větší prostor, než sám zaujímá, z čehož pro Leibnize vyplývá, že spění, i když je nedělitelné, dává vzniknout rozloze.

V Teorii abstraktivního pohybu se dále filosof zabývá nárazy dvou těles, které se pohybují po přímce proti sobě. V podstatě se zde vychází z toho, že v tomtéž tělese může být obsaženo několik opačných spění, ale ne opačné pohyby. Každý pohyb dále, není-li přímočarý a rovnoměrný, předpokládá koexistenci vícerých spění v pohybujícím se tělese. Dále se vyvozuje, že následkem toho, že se spění skládají po vzniku pohybu, je u tělesa spolu s vědomím vyloučena i možnost vzpomínky, na předchozí pohyb, a touto absencí vzpomínky se těleso liší od ducha. Doslova Leibniz říká: „Každé těleso je okamžitý duch, tj. duch zbavený paměti.“

Jak tedy chápat, jak pohyb a tělesa čerpají svůj původ z ducha. Leibniz chce z geometrie a foronomie vyzískat stavební prvky pro nauku o duši. Duch je absolutně netělesný. Je schopen reflexe, působení na sebe sama. Není to však pohyb. Protože duch je schopen syntetické činnosti, srovnání, reflexe, vědomí, nemůže zabírat žádné jiné místo než bod, protože kdyby byl větší, byl by tělesem. Ze soustředění ducha do jednoho bodu vyplývá, že duch je nedělitelný, a proto nezničitelný a nesmrtelný. Leibniz pokračuje vývody, které ho vedou k lokalizaci ducha do geometrického bodu. Je mu rovněž zřejmé, že každé těleso obsahuje interní, netělesný princip (substanci, esenci), který se nachází jak v živých tělech, tak v nerostech. Jádro substance pak dle něho spočívá ve fyzikálním bodě. Ve svém důsledku dospívá k zevšeobecněnému animismu – totiž, že v každém tělese je nutno připustit jistý duchovní princip. Mimo jiné též, kdyby existovala tělesa a žádný duch, pohyb by nebyl věčný. Duch díky harmonii, kterou udržuje mezi spěními zachovává rozmanitost a bohatost bytí. Toto zachování života a pohybu však vyžaduje mnoho duchů, matérie sama o sobě bez ducha není schopna zachovat pohyb, který jí vtiskl První hybatel, Bůh - geometr. Trvání vesmíru předpokládá nejen ekonomii v soustavě věcí, ale také harmonii duchů.

IV. Universální harmonie

Metafyzický idealismus je, jak je zřejmé u Leibnize, završením, ne východiskem jeho metody. Pohyb je u něj reálnější než klid, klade dění nad samé bytí. K naplnění kontinuity vesmíru předpokládá nekonečný počet duchovních substancí. Vesmír chápe jako materiální systém uspořádaný Prozřetelností, ale zároveň jako hierarchii duchovních substancí, které jsou imanentními principy pohybu. Bůh je u něho pak samotným principem hierarchie substancí a svrchovaným vládcem světa duchů, jejichž prostřednictvím vykonává vládu nad vesmírem. Universální uspořádání je ideálem, který ve stvořených věcech nachází svou nutnou realizaci a svrchovaná Inteligence, mimo níž si není možno tento ideál představit, je absolutně nutným bytím, které existuje samo o sobě.

Z principu ekonomie vesmíru vychází pojem výběru. Věci možné se nejeví jako pasivní, ale stávají se duchy v potenci, které jsou ze své podstaty povolány k duchovní existenci. Ty věci, které nedospějí k uskutečnění, jsou vyloučeny z výběru následkem nemožností duchovního rázu. Na materiální předměty lze nahlížet jako na věci, které přijímají existenci jako dar. Leibniz říká, že kdyby to bylo možné, všechny esence by získaly existenci. Nemožnost aktualizace všech esencí, existenci všech možných subjektů brání to, že esence duchovních subjektů vyloučených z existence jsou ty, jejichž esence nejsou schopny dosáhnout souladu s těmi, které mají souladu více. Princip univerzální harmonie sice vylučuje nerozhodnost volby, ale neruší Boží osobitost. Dále dle Leibnize je větší důvod pro existenci než neexistenci. Bůh, ta nejdokonalejší jsoucnost, existuje, protože mu nic nemůže v existenci zabránit. Leibniz tím vším říká, že univerzální harmonie vesmíru existuje nutně. Stvoření vemíru nepokládá za nahodilé. Bůh vytvořil vesmír z nutnosti své přirozenosti (řád, harmonie) – která není geometrická, ale je morální – nutností Dobra.

Použitá literatura:

1. Filozofický slovník /Gérard Durozoi, André Roussel, Praha 1994/

2. Filosofický slovník /Kolektiv autorů, Olomouc 1995/

3. Všeobecná encyklopedie Diderot /Kolektiv autorů, Praha 1999/